Pokrok počítačových her aneb byznys je všude

Oblast počítačových her se dynamicky rozvíjí a rychle roste, bohužel však ne vždy k našemu prospěchu a naše herní srdce často skomírá nad výsledkem.

Počítačové hry již mají za sebou nějakou tu historii a za posledních 10 let se z her stal dokonce i výborný komerční produkt schopný tvořit slušné zisky. Zatímco na počátku devadesátých let se hry prodávaly svým nápadem a originalitou, dnes vítězí zejména přepracované starší tituly s vyšperkovanou 3D grafikou a vykradeným nápadem z jiné hry pod hlavičkou silného distributora, který se díky silnému marketingu postará o slušné obraty. Popravdě řečeno jsem veskrze zklamán vývojem v herní oblasti. Pozoruji vývoj již více než deset let a v posledních letech zaznamenávám jakýsi úbytek nápadů a přehršel dalších a dalších klonů a kopií. Aneb trh ovládá už i hry a nic není víc, než utržené peníze...

Velmi dobře si vzpomínám, jak jsem svého času pařil a propadl závislosti na legendární strategii UFO: Enemy Unknown. Na svou dobu naprosto originální nápad, kombinace tahové a budovatelské strategie a promakaný, neustále se vyvíjejí příběh mě dostal natolik, že jsem pár týdnů nemyslel na nic jiného, než na UFO a cizáckou bázi. Dodnes tuto hru považuji za jednu z nejlepších her vůbec a občas si ji musím znovu celou zahrát. Bohužel musím konstatovat, že jsem zatím nenašel jedinou hru, která by jí dokázala přinejmenším konkurovat. Právě na počátku devadesátých let se utvořily základní žánry počítačového hraní a základní vzorové hry, na jejichž základních kamenech jsou položeny i hry konkurenční. Učebnicovým příkladem budiž kategorie 3D akčních her s průkopnickým Wolfensteinem 3D. Na tehdejší dobu naprostý unikát, první hra ve 3D prostředí. Vzpomínám na svého bývalého spolužáka, který každý výstřel ze samopalu prožíval slastnou rozkoší, a s orgastickým úžasem se kochal pohledy na odlétávací fašisty v hnědé uniformě. Vývoj šel rychle kupředu a světu byl představen Doom. Grafika si výrazně polepšila, 3D prostředí už bylo opravdu třírozměrné akorát ještě ty postavičky byly jen jako rozmáznuté plivance na obrazovce. To vyřešil Quake a zdá se to být dokonalé.

To byl však velký omyl, to nejlepší bylo teprve za dveřmi. Rok 1996 znamenal skutečný průlom ve vývoji počítačových her díky fenoménu 3D grafický akcelerátor. Ze hry zmizely čtverečkové pixely, textury se nádherně rozmázly bilineární filtrací a do hry se konečně dostaly efekty, které umožnily dostat počítačovou hru na úroveň reality okolního prostředí. Lidské oko se kochalo grafickými detaily a novými vymoženostmi, které umocnily pocity a atmosféru hraní minimálně o třídu výše. Prakticky všechny žánry her byly převedeny do 3D prostředí a dalo by se říci, že zde je černý milník, který rozpoutal obrovský byznys a honbu za penězi. Vzpomínám si, když jsem doma spustil první hru na své nové 3Dfx Voodoo kartě. Šílel jsem radostí, když jsem hrál Turoka a nevěřil jsem svým očím, co počítač dokáže vyprodukovat. Postupem času ovšem člověku dojde, že ta zábava byla jen díky té špičkové grafice a nikoli díky hře samé. Hry zkrátka bohatě začaly zneužívat toho, co jim herní hardware umožnil.

Na scénu nastoupil Quake2 v celé parádě a od této doby se začalo masivně licencovat a klonovat. Trh začaly zaplavovat různorodé 3D akce položené na licenčním Quake či konkurenčním Unreal grafickém enginu. Originalita na bodu mrazu, nové nápady nevidím, herní motivy se trapně opakují a předělávka střídá předělávku. Můžeme jmenovat: Sin, Blood, Requiem ale i opěvovaný Return to Castle Wolfenstein či nadcházející Doom 3. Poslední dobou mám zkrátka pocit, jakoby se vývoj zastavil. O špičkovou originální hru dnes již člověk nezavadí. Snad jen česká hitovka Operation Flashpoint, úctyhodná strategická 3D akční simulace války a komplexního válečného souboje je vzácnou výjimkou, že to přeci jen jde. I přesto, že hra má své nesporné chyby, hráč se zde setkává s tak komplexní hrou, jako snad nikdy předtím. Boje na třech rozlehlých ostrovech, absolutní možnost volného pohybu, možnost ovládání všech dostupných dopravních prostředků, rádiová komunikace mezi vojáky, strhující válečná atmosféra, dokonalý editor misí a výborná grafika. Snad jen interaktivní válečná kampaň mi tu chybí. Pravdou je, že Flashpoint není pro začínající zelenáče, nicméně pro opravdové herní nadšence je to nekonečný klenot se spoustou nepřeberných možností.

Vývoj her se zkrátka svázal s pokrokem výkonu procesorů a grafických karet. Vždyť se podívejte kolem sebe. Co je originálního v novém Wolfensteinovi? Zhola nic, akorát nový 3D kabát. Možná Medal Of Honor: Allied Assault se pokusil o rozčeření vody novými nápady, ale zas až tolik jich nebylo. Jinak má člověk pocit, že hraje pořád jedno a to samé. Stejně tak vezměme v úvahu sérii hokejů NHL od EA Sports. Každoročně NHL kritizujeme za chyby v hratelnosti, inteligenci soupeře, brankářích a stejně nám na podzim nachystají novou verzi s pouze kosmetickými změnami a zmiňované chyby stále zůstávají. Proč se více snažit? Netřeba, konkurence neexistuje, nic lepšího pod sluncem není. Hry se prostě staly klasickým zbožím jako každé jiné a jde jen o to přidat si na krabici cedulku NEW jako to dělávají výrobci pracího prášku. Všude člověk slyší, že klonování je zakázáno, ale v herní oblasti to zřejmě neplatí. Škoda.